Z druhého čísla - Vlastův 3D den

Kozákov – letní sobotní dopoledne. Dle předpovědí meteorologů se jedná o den ,ve kterém by neměl žádný plachtař dlouho vyspávat. Mírný západní vítr v instabilním prostředí by měl vyhovět každému zájemci o pohyb ve 3D.

Startovačka kolem jedenácté připomíná úl. Vosiček tak čtyřicítka. Vymýšlí se všelijaké přelety, zálety, nálety prostě všechno co se dá. Naše rodinka – Vašek Kortán, Honza Nedvídek, já a Míša si dala za cíl doletět na Zvíču. Zdánlivě nenáročný, ale na skupinku dvou singlů a jednoho tandemu určitě dostatečný.
Kolem poledne vítr na startu zesiluje a stáčí se k severozápadu. Podle odhadu v nárazech až na deset metrů. Situace, která není optimální a bylo by lépe zajít na párek a o 3D si popovídat.
Přes to se nachází odvážný jedinec Karel Vrbenský, který se přesunuje do vzduchu. Už v průseku za svoji opovážlivost dostává pár pohlavků ve formě pravolevých klapanců kombinovaných frontštály. Průlet průsekem přežil, ale rozhodně paniku na startu nezpůsobil – spíš naopak. Zmizel za obzorem a nic. Po několika minutách našim očím odepřených soubojů s turbulencí se vynořuje první padák tohoto dne, který si vytáčí svůj nádhernej stoupák. Pod základnou směřuje éro na jihovýchod a mizí.

Rukavice byla odhozena a odvážnější včelky rozbalují opatrně svá plátýnka. Začíná se uvažovat o podobném hrdinství , ale …. ale ještě půl hodinky se vyčkává. K určitému zklidnění nárazů dochází a nastupuje další letec. Je jím náš Váša . Nástup do prostoru není úplně košér, ale je v mezích – jde to. Následné vyzvednutí už je hračkou.Ukazuje se, že jediný problém je vystihnou správný interval, který umožní vystartovat. S Míšou si vysvětlujeme situaci , oba víme , že není čas na hrdinství ale našemu Pašákovi povolujeme opratě na maximum a startujeme. Povedlo se v klidu prolétnout průsek a v prostoru nastoupit přímo do rychlovýtahu – pěkná 5. Základnu dotáčíme v 2350 metrech společně s Dandym Líznerem. Snos je jihovýchodní a pěkně to maže. Viditelnost je dobrá, den je mladej a tak mizíme z Kozákova taky. S Dandym se domlouváme pouze na hubu, jde to těžce, ale je jasný, že cestu společnou nemáme. Pod prvním mrakem letíme společně a pak se oddělujeme. Dandy má namířeno na východ a my to valíme o pár stupňů jižněji. První městečko, které míjíme je Lomnice n P. Výšku si udržujeme vcelku dobrou, ale nějakým stoupáčkem bychom určitě nepohrdli. Za Lomnicí se situace značně horší a stoupák už začíná být nutností. Končí kochání se krajinou, plkání o nádherných pocitech a začíná honba za stoupákem. Vyškolená pasažerka Míša přednáší své návrhy , rozhlíží se po kroužících se orlech, orajících traktorech a …. . Zachraňujeme se něčím , čemu se snad nedá říci ani stoupák , ale už nám alespoň nebrečí vário. Snažíme se spojit s Vaškem Kortánem, ale bohužel marně. K našemu milému překvapení se nám hlásí Honza Nedvídek o kterém jsme neměli ani potuchy. Jak se ukázalo, tak startoval chvilku po nás a trochu déle se zdržel u Kozákova. Udělal si z nás bojku – chytrej kluk a byl nám v patách. Fajn, na hledání jsme už dva (nebo tři – pasažér ?) – opravuji určitě tři.
Před námi se otvírá výhled na Novou Paku. Výška není nic moc ale nad Pakou to určitě dá. Názor jsme měli stejný a ukázalo se, že velmi správný. Nahřáté městečko nás opět dostává tam, kde jsme chtěli být. Centrujeme opět výtah do nebe. Z pod základny je už vidět náš cíl, antény na kopečku Zvičiny se nedají ani z dvou tisícovek přehlédnou. Namířeno máme přímo na komoru a začínáme mít pocit úspěchu. Jak to bývá, ne dlouho. Před Zvíčou potkáváme opět výtah, ale směrem dolu – móc pěkná 4. Až se nám tají dech ,jak se rychle z hrbku - Zvičiny stává kopec, na který snad ani nedoletíme. Byla to hodně hluboká díra , kompenzák, který nás málem zaparkoval.

Opět jsme na hoře, velmi rychle.Zvičina se jeví jako placka a nám se nechce dolů. Měli bychom, proto , že nás spodem stíhá kolmo naše Anča a dohoda byla Zvičina. Dohoda –nedohoda , záda Honzi Nedvídka určují další postup – letíme dál. Míjíme Dvůr Králové , taky byl hezky nahřátej. Držíme si výšku kolem dvou tisíc. Nikam už nespěcháme, náš cíl jsme splnili a teď už jsme opravdu na výletě.
Honza se nám vytratil z dohledu, nad rodným městečkem byl rychlejší a asi se chce dostat někam jižněji. My si držíme stále směr jihovýchod, který nám udává lesknoucí se hladina Rozkoše (přehradní nádrž). Je jako magnet a v podvědomí se zapisuje jako další meta.

Letíme prostorem, Míša mi připadá, že snad už usnula, ale není to pravda , asi by vzala za vděk malou přestávkou. Tak si dále kloužem . Stoupáky už nehledáme , připadá nám , že si oni hledají nás . Letíme a letíme. Je to paráda , občas je chladněji, občas to i voní , sem tam se mihne nějaký ten větroň.
Před Skalicí registrujeme Honzíka. Nezvolil ten správný směr a pěkně hnije. Teď nám to bojkování slušně oplácí , víme , kam ne. Posloužil dobře a na jeho parkoviště hledíme poněkud z výšky. Spojujeme se 2metrem . Honza je už domluvený s otcem o svozu. Naše cesta 3D dozrála. Přeletíme Skalici , trochu se povozíme nad Rozkoší a dolů . Poslední stoupák , který jsme potkali už nevyužíváme , už toho máme dost a nebyl ani pěkný. Patrně schrupnul v kempu nějaký převrácený odpaďák a lítalo vše, co bylo v útrobách.
Byl to pěknej den, pěknej výkon (neregistrovanej) a už se těším na další.
Vlasta