Z prvního čísla - Letecký den v Chotči
Akce vznikla úplně náhodou a takové jsou nejlepší!!!
Každoročně pořádají Bělohraďáci na letišti v Chotči letecký den – kdy se schází místní i přespolní piloti Ulla aby předvedli svoje mašinky a umění místním občanům a občánkům. Loňský x-tý ročník vyšel na 9.8.03. a pro starého Pekaře co by pilota Eurostaru jde o akci, která je v rodině povinná. Já jsem ji samozřejmě chystal spojit s létáním a využít možnosti zabavení rodinky vhodným programem, takže jsme vyjeli už den předem a přijali pohostinnost Rýdlů. Pepa nervózní, protože počasí ukazovalo, že Monte Negro bude v sobotu asi velice zajímavé a to ho stavělo do nepříjemného dilematu – otec nebo Monte Negro. Ani nevím kdo to v pátek večer řekl, ale padlo, že piloti, kteří přiletí na sraz mají pivo a jídlo zdarma a to byla ta hlavní motivace, která rozhodla, že TO musíme uletět. V sobotu dopoledne se složila do Pepova fáčka následující posádka remcající Pepa – fotr mě zabije, pokud se nechytnem tak to balíme a jedem zpátky, pan Pavlásek, Ludánek a já.
Nejhorší část dne jsme měli za sebou = jízda aby se stihla lanovka – to jde vždycky o život. Na startu jsme potkávali řadu známých, ale do vzduchu se zatím nikdo moc nehrnul. Pár chroustů končilo dole na přistávačce a pár poláků začalo pomalu blokovat startovačku. Nikdo z nás na nic nečekal a podle hesla buď se chytnem a letíme nebo vyhnijem a jedem jsme se protlačili ke startu. Naštěstí jeden z chroustů se začal mírně zvedat a bylo vidět, že vzduch ožívá, takže se mi povedlo vystartovat poláka přede mnou a na nic jsem nečekal a hupsnul jsem do toho taky. Během cca 7 minut tam byla celá posádka vozu. Interval to byl jako z učebnice a během 10 minut jsem měl přes 2.800mnm a nebyl jsem sám, pod základnou jsem potkal Ludánka a zvedat se jsem viděl Pepu i Luboše.
Základna dosažena takže jsem na nic nečekal a vyrazil jsem na trať. Po chvíli letu jsem radši zvolit stopu poněkud vlevo, jelikož přímým směrem to bylo bezoblačné a u Rudniku se občas něco udělalo. Ještě více vlevo jsem měl Luďu, který to viděl podobně jako já. Luboše a Pepu jsem nechal někde za sebou. U Rudniku začalo trošku vyhledávání a taktického vyčkávání až se něco udělá. Luďa se střídavě ke mně připojoval a točil nulku se mnou a střídavě si točil nulku svojí kousek více vlevo. Najednou kde se vzal tu se vzal byl tam můj oblíbený větroň a taky to s ním začalo drncat. Najednou kutnul takovou ostřejší a měl 50 metrů víc, takže co to šlo jsem to máznul za ním. Vzápětí neměl šanci, protože se připojil i Ludánek a už se to smažilo třímetrem do 2.600. Pohledem na hluboké lesy pod sebou volím stopu směrem na Zvičinu, která vypadala jako případně nejlepší z hlediska svozu a přistání. Jemné přitočení nad nezapomenutelnými meandry Labe u přehrady Království a tradá přeskok údolí na Zvičinu.
Tady se Luďa odpojil a v přitáčení pokračoval se snosem až někam ke Dvoru Králové. Po přeskoku jsem měl 500 metrů na zvičinským startem a absolutní bezoblačno všude kolem. Na startu ležely dva padáky a živě jsem si představoval jak si přejí abych vyhnil. Po rozhlédnutí jsem zjistil, že na poli u Kalu si to jezdí kombajny, takže jsem podle všech plachtařských pouček na nic nečekal a hrnul si to k nim. Odměnou mi byl stabilní dvoumetřík a 100 metrů vedle mě „malý“ čertík viditelný cca z 15 km. Neměl jsem odvahu vyzkoušet co dovede. V tuto chvíli jsem si říkal, že i když je to proti větru tak mám vyhráno a bezoblačná nevadí. Nevadila začalo to chodit na každém poli nebo lese, ale asi jen od určité hladiny, protože jsem zpozoroval Luďu jak se z mého pohledu plazí kdesi u země a taky , že jo. Volil stopu středem údolí a snažil se něco najít, ale nakonec to bylo marné a zapíchnul to u cedule Bělohrad a do cíle mu chyběly necelé 3 km. Já jsem si v té době přitáčel jen do 2.500 a spíše jsem to udržoval kolem 2.100 kde bylo celkem přijatelné teplo. Nikam jsem nespěchal nikde v dohledu žádný padák, takže jsem se v duchu pasoval jaký budu na letišti KING, ale ouha když přilítnu nad letiště tak vidím přistávat jeden padák a druhý rozložený na zemi. Stočím tedy 2.300 v několika spirálách, einklapech, wingoverech, tak abych pobavil přihlížející publikum a na závěr při kalibrovaném dokluzu přes vzrostlou kukuřici dostávám na rotoru od lesa asymetrické zaklopení, takže mám najednou plné ruce práce. Ruce zapracovaly dobře, ale výška ubyla a kukuřice mě neminula – publikum jsem tedy pobavil.
Podle vyprávění vím, že Pepa to švihnul celé rovně a Luboš takticky to vzal nejdříve na Vrchlabí a pak to letěl po větru až do Chotče. No kdo umí ten umí. Každý z doletivších opravdu dostal pivko a pořádný stejk. No těch piv pak bylo ze samé radosti nad povedeným dnem více. Korunované to bylo když nás vzal tatík Pepíka do svého miláčka a udělal si s námi okruh kolem Bělohradu až k Hradci Králové. Taky mu to pěkně lítá, ale je to marné, na naše stroje to nemá. Přeji všem více takových to povedených dnů kdy je spokojena nejenom rodina, ale i pilotova dušička.
Nazdárek Batoh
Každoročně pořádají Bělohraďáci na letišti v Chotči letecký den – kdy se schází místní i přespolní piloti Ulla aby předvedli svoje mašinky a umění místním občanům a občánkům. Loňský x-tý ročník vyšel na 9.8.03. a pro starého Pekaře co by pilota Eurostaru jde o akci, která je v rodině povinná. Já jsem ji samozřejmě chystal spojit s létáním a využít možnosti zabavení rodinky vhodným programem, takže jsme vyjeli už den předem a přijali pohostinnost Rýdlů. Pepa nervózní, protože počasí ukazovalo, že Monte Negro bude v sobotu asi velice zajímavé a to ho stavělo do nepříjemného dilematu – otec nebo Monte Negro. Ani nevím kdo to v pátek večer řekl, ale padlo, že piloti, kteří přiletí na sraz mají pivo a jídlo zdarma a to byla ta hlavní motivace, která rozhodla, že TO musíme uletět. V sobotu dopoledne se složila do Pepova fáčka následující posádka remcající Pepa – fotr mě zabije, pokud se nechytnem tak to balíme a jedem zpátky, pan Pavlásek, Ludánek a já.
Nejhorší část dne jsme měli za sebou = jízda aby se stihla lanovka – to jde vždycky o život. Na startu jsme potkávali řadu známých, ale do vzduchu se zatím nikdo moc nehrnul. Pár chroustů končilo dole na přistávačce a pár poláků začalo pomalu blokovat startovačku. Nikdo z nás na nic nečekal a podle hesla buď se chytnem a letíme nebo vyhnijem a jedem jsme se protlačili ke startu. Naštěstí jeden z chroustů se začal mírně zvedat a bylo vidět, že vzduch ožívá, takže se mi povedlo vystartovat poláka přede mnou a na nic jsem nečekal a hupsnul jsem do toho taky. Během cca 7 minut tam byla celá posádka vozu. Interval to byl jako z učebnice a během 10 minut jsem měl přes 2.800mnm a nebyl jsem sám, pod základnou jsem potkal Ludánka a zvedat se jsem viděl Pepu i Luboše.
Základna dosažena takže jsem na nic nečekal a vyrazil jsem na trať. Po chvíli letu jsem radši zvolit stopu poněkud vlevo, jelikož přímým směrem to bylo bezoblačné a u Rudniku se občas něco udělalo. Ještě více vlevo jsem měl Luďu, který to viděl podobně jako já. Luboše a Pepu jsem nechal někde za sebou. U Rudniku začalo trošku vyhledávání a taktického vyčkávání až se něco udělá. Luďa se střídavě ke mně připojoval a točil nulku se mnou a střídavě si točil nulku svojí kousek více vlevo. Najednou kde se vzal tu se vzal byl tam můj oblíbený větroň a taky to s ním začalo drncat. Najednou kutnul takovou ostřejší a měl 50 metrů víc, takže co to šlo jsem to máznul za ním. Vzápětí neměl šanci, protože se připojil i Ludánek a už se to smažilo třímetrem do 2.600. Pohledem na hluboké lesy pod sebou volím stopu směrem na Zvičinu, která vypadala jako případně nejlepší z hlediska svozu a přistání. Jemné přitočení nad nezapomenutelnými meandry Labe u přehrady Království a tradá přeskok údolí na Zvičinu.
Tady se Luďa odpojil a v přitáčení pokračoval se snosem až někam ke Dvoru Králové. Po přeskoku jsem měl 500 metrů na zvičinským startem a absolutní bezoblačno všude kolem. Na startu ležely dva padáky a živě jsem si představoval jak si přejí abych vyhnil. Po rozhlédnutí jsem zjistil, že na poli u Kalu si to jezdí kombajny, takže jsem podle všech plachtařských pouček na nic nečekal a hrnul si to k nim. Odměnou mi byl stabilní dvoumetřík a 100 metrů vedle mě „malý“ čertík viditelný cca z 15 km. Neměl jsem odvahu vyzkoušet co dovede. V tuto chvíli jsem si říkal, že i když je to proti větru tak mám vyhráno a bezoblačná nevadí. Nevadila začalo to chodit na každém poli nebo lese, ale asi jen od určité hladiny, protože jsem zpozoroval Luďu jak se z mého pohledu plazí kdesi u země a taky , že jo. Volil stopu středem údolí a snažil se něco najít, ale nakonec to bylo marné a zapíchnul to u cedule Bělohrad a do cíle mu chyběly necelé 3 km. Já jsem si v té době přitáčel jen do 2.500 a spíše jsem to udržoval kolem 2.100 kde bylo celkem přijatelné teplo. Nikam jsem nespěchal nikde v dohledu žádný padák, takže jsem se v duchu pasoval jaký budu na letišti KING, ale ouha když přilítnu nad letiště tak vidím přistávat jeden padák a druhý rozložený na zemi. Stočím tedy 2.300 v několika spirálách, einklapech, wingoverech, tak abych pobavil přihlížející publikum a na závěr při kalibrovaném dokluzu přes vzrostlou kukuřici dostávám na rotoru od lesa asymetrické zaklopení, takže mám najednou plné ruce práce. Ruce zapracovaly dobře, ale výška ubyla a kukuřice mě neminula – publikum jsem tedy pobavil.
Podle vyprávění vím, že Pepa to švihnul celé rovně a Luboš takticky to vzal nejdříve na Vrchlabí a pak to letěl po větru až do Chotče. No kdo umí ten umí. Každý z doletivších opravdu dostal pivko a pořádný stejk. No těch piv pak bylo ze samé radosti nad povedeným dnem více. Korunované to bylo když nás vzal tatík Pepíka do svého miláčka a udělal si s námi okruh kolem Bělohradu až k Hradci Králové. Taky mu to pěkně lítá, ale je to marné, na naše stroje to nemá. Přeji všem více takových to povedených dnů kdy je spokojena nejenom rodina, ale i pilotova dušička.
Nazdárek Batoh
zveřejnil Batoh @ 16:37
0 Komentáře:
Okomentovat
<< Titulní stránka