Z třetího čísla - Bassano 2004 jaro

Takže konečně vyšlo počasí a z Pardubic odjela skupina ve složení Trkáni, Vlasta, Batoh, Petr Bém, Hájkovci, Jirka Pachman, Michal Kolárik a Standa z Kozy. Na Grappě nás ještě čekali zbytky z Kondorů Bohdan a Igor. Jinak tam díky zrušené české lize bylo ještě nejméně 30 dalších známých i neznámých tváří z Čech, to nepočítám ovšem ještěry, kteří si tam asi uspořádali členskou schůzi. U nás jsem jich nikdy tolik pohromadě neviděl.

Počasí nám později přijezdivším vyšlo na 3 dny – kdo si nevzal sandály a kraťasy udělal velkou chybku.Celkem se za ty tři dny dalo nalítat asi 16 hodin, což by asi zvládnul pouze tvrďák Luboš, my ostatní jsme měli něco kolem 5 až 8 hodin. Termika termila, ale dostupy mimo jednoho dne kdy to chodilo do 1.700 mnm nebyly nijak zázračné, ale zimní neurózu to naštěstí uklidnilo.

Nálada byla vynikající a komfort výpravy letos mimo kamínek Pohoda rovněž posouval do neskutečných výšin přenosný roštík a Slávkův KOMPOSTÉR. Ten zvládnul neskutečné věci a recyklací v tomto zařízení vznikaly neuvěřitelné laskominy. Však na obrázku je tento neskutečný přístroj vidět v akci. Velikou škodou ovšem bylo, že mimo řezníka Ivoše nebyl náš dvorní dodavatel pečiva a koláčků pekař Pepík.

Zážitků bylo moc a hlavní bylo, že byly pouze pozitivní. Nezapomenutelný Vlastův pasažér, který prohlásil, že to byl jeho nejhorší zážitek života :-))) a celou cestu mu funěl a jemně úpěl. A ono to tak chodilo, co Vlasto?

Jsem rád, že se akce povedla a termín se vyvedl, protože od té doby se tam zase moc nelítá a ještě teď tam sněží.

čusík Batoh

Z druhého čísla - Vlastův 3D den

Kozákov – letní sobotní dopoledne. Dle předpovědí meteorologů se jedná o den ,ve kterém by neměl žádný plachtař dlouho vyspávat. Mírný západní vítr v instabilním prostředí by měl vyhovět každému zájemci o pohyb ve 3D.

Startovačka kolem jedenácté připomíná úl. Vosiček tak čtyřicítka. Vymýšlí se všelijaké přelety, zálety, nálety prostě všechno co se dá. Naše rodinka – Vašek Kortán, Honza Nedvídek, já a Míša si dala za cíl doletět na Zvíču. Zdánlivě nenáročný, ale na skupinku dvou singlů a jednoho tandemu určitě dostatečný.
Kolem poledne vítr na startu zesiluje a stáčí se k severozápadu. Podle odhadu v nárazech až na deset metrů. Situace, která není optimální a bylo by lépe zajít na párek a o 3D si popovídat.
Přes to se nachází odvážný jedinec Karel Vrbenský, který se přesunuje do vzduchu. Už v průseku za svoji opovážlivost dostává pár pohlavků ve formě pravolevých klapanců kombinovaných frontštály. Průlet průsekem přežil, ale rozhodně paniku na startu nezpůsobil – spíš naopak. Zmizel za obzorem a nic. Po několika minutách našim očím odepřených soubojů s turbulencí se vynořuje první padák tohoto dne, který si vytáčí svůj nádhernej stoupák. Pod základnou směřuje éro na jihovýchod a mizí.

Rukavice byla odhozena a odvážnější včelky rozbalují opatrně svá plátýnka. Začíná se uvažovat o podobném hrdinství , ale …. ale ještě půl hodinky se vyčkává. K určitému zklidnění nárazů dochází a nastupuje další letec. Je jím náš Váša . Nástup do prostoru není úplně košér, ale je v mezích – jde to. Následné vyzvednutí už je hračkou.Ukazuje se, že jediný problém je vystihnou správný interval, který umožní vystartovat. S Míšou si vysvětlujeme situaci , oba víme , že není čas na hrdinství ale našemu Pašákovi povolujeme opratě na maximum a startujeme. Povedlo se v klidu prolétnout průsek a v prostoru nastoupit přímo do rychlovýtahu – pěkná 5. Základnu dotáčíme v 2350 metrech společně s Dandym Líznerem. Snos je jihovýchodní a pěkně to maže. Viditelnost je dobrá, den je mladej a tak mizíme z Kozákova taky. S Dandym se domlouváme pouze na hubu, jde to těžce, ale je jasný, že cestu společnou nemáme. Pod prvním mrakem letíme společně a pak se oddělujeme. Dandy má namířeno na východ a my to valíme o pár stupňů jižněji. První městečko, které míjíme je Lomnice n P. Výšku si udržujeme vcelku dobrou, ale nějakým stoupáčkem bychom určitě nepohrdli. Za Lomnicí se situace značně horší a stoupák už začíná být nutností. Končí kochání se krajinou, plkání o nádherných pocitech a začíná honba za stoupákem. Vyškolená pasažerka Míša přednáší své návrhy , rozhlíží se po kroužících se orlech, orajících traktorech a …. . Zachraňujeme se něčím , čemu se snad nedá říci ani stoupák , ale už nám alespoň nebrečí vário. Snažíme se spojit s Vaškem Kortánem, ale bohužel marně. K našemu milému překvapení se nám hlásí Honza Nedvídek o kterém jsme neměli ani potuchy. Jak se ukázalo, tak startoval chvilku po nás a trochu déle se zdržel u Kozákova. Udělal si z nás bojku – chytrej kluk a byl nám v patách. Fajn, na hledání jsme už dva (nebo tři – pasažér ?) – opravuji určitě tři.
Před námi se otvírá výhled na Novou Paku. Výška není nic moc ale nad Pakou to určitě dá. Názor jsme měli stejný a ukázalo se, že velmi správný. Nahřáté městečko nás opět dostává tam, kde jsme chtěli být. Centrujeme opět výtah do nebe. Z pod základny je už vidět náš cíl, antény na kopečku Zvičiny se nedají ani z dvou tisícovek přehlédnou. Namířeno máme přímo na komoru a začínáme mít pocit úspěchu. Jak to bývá, ne dlouho. Před Zvíčou potkáváme opět výtah, ale směrem dolu – móc pěkná 4. Až se nám tají dech ,jak se rychle z hrbku - Zvičiny stává kopec, na který snad ani nedoletíme. Byla to hodně hluboká díra , kompenzák, který nás málem zaparkoval.

Opět jsme na hoře, velmi rychle.Zvičina se jeví jako placka a nám se nechce dolů. Měli bychom, proto , že nás spodem stíhá kolmo naše Anča a dohoda byla Zvičina. Dohoda –nedohoda , záda Honzi Nedvídka určují další postup – letíme dál. Míjíme Dvůr Králové , taky byl hezky nahřátej. Držíme si výšku kolem dvou tisíc. Nikam už nespěcháme, náš cíl jsme splnili a teď už jsme opravdu na výletě.
Honza se nám vytratil z dohledu, nad rodným městečkem byl rychlejší a asi se chce dostat někam jižněji. My si držíme stále směr jihovýchod, který nám udává lesknoucí se hladina Rozkoše (přehradní nádrž). Je jako magnet a v podvědomí se zapisuje jako další meta.

Letíme prostorem, Míša mi připadá, že snad už usnula, ale není to pravda , asi by vzala za vděk malou přestávkou. Tak si dále kloužem . Stoupáky už nehledáme , připadá nám , že si oni hledají nás . Letíme a letíme. Je to paráda , občas je chladněji, občas to i voní , sem tam se mihne nějaký ten větroň.
Před Skalicí registrujeme Honzíka. Nezvolil ten správný směr a pěkně hnije. Teď nám to bojkování slušně oplácí , víme , kam ne. Posloužil dobře a na jeho parkoviště hledíme poněkud z výšky. Spojujeme se 2metrem . Honza je už domluvený s otcem o svozu. Naše cesta 3D dozrála. Přeletíme Skalici , trochu se povozíme nad Rozkoší a dolů . Poslední stoupák , který jsme potkali už nevyužíváme , už toho máme dost a nebyl ani pěkný. Patrně schrupnul v kempu nějaký převrácený odpaďák a lítalo vše, co bylo v útrobách.
Byl to pěknej den, pěknej výkon (neregistrovanej) a už se těším na další.
Vlasta

Z prvního čísla - Letecký den v Chotči

Akce vznikla úplně náhodou a takové jsou nejlepší!!!
Každoročně pořádají Bělohraďáci na letišti v Chotči letecký den – kdy se schází místní i přespolní piloti Ulla aby předvedli svoje mašinky a umění místním občanům a občánkům. Loňský x-tý ročník vyšel na 9.8.03. a pro starého Pekaře co by pilota Eurostaru jde o akci, která je v rodině povinná. Já jsem ji samozřejmě chystal spojit s létáním a využít možnosti zabavení rodinky vhodným programem, takže jsme vyjeli už den předem a přijali pohostinnost Rýdlů. Pepa nervózní, protože počasí ukazovalo, že Monte Negro bude v sobotu asi velice zajímavé a to ho stavělo do nepříjemného dilematu – otec nebo Monte Negro. Ani nevím kdo to v pátek večer řekl, ale padlo, že piloti, kteří přiletí na sraz mají pivo a jídlo zdarma a to byla ta hlavní motivace, která rozhodla, že TO musíme uletět. V sobotu dopoledne se složila do Pepova fáčka následující posádka remcající Pepa – fotr mě zabije, pokud se nechytnem tak to balíme a jedem zpátky, pan Pavlásek, Ludánek a já.

Nejhorší část dne jsme měli za sebou = jízda aby se stihla lanovka – to jde vždycky o život. Na startu jsme potkávali řadu známých, ale do vzduchu se zatím nikdo moc nehrnul. Pár chroustů končilo dole na přistávačce a pár poláků začalo pomalu blokovat startovačku. Nikdo z nás na nic nečekal a podle hesla buď se chytnem a letíme nebo vyhnijem a jedem jsme se protlačili ke startu. Naštěstí jeden z chroustů se začal mírně zvedat a bylo vidět, že vzduch ožívá, takže se mi povedlo vystartovat poláka přede mnou a na nic jsem nečekal a hupsnul jsem do toho taky. Během cca 7 minut tam byla celá posádka vozu. Interval to byl jako z učebnice a během 10 minut jsem měl přes 2.800mnm a nebyl jsem sám, pod základnou jsem potkal Ludánka a zvedat se jsem viděl Pepu i Luboše.

Základna dosažena takže jsem na nic nečekal a vyrazil jsem na trať. Po chvíli letu jsem radši zvolit stopu poněkud vlevo, jelikož přímým směrem to bylo bezoblačné a u Rudniku se občas něco udělalo. Ještě více vlevo jsem měl Luďu, který to viděl podobně jako já. Luboše a Pepu jsem nechal někde za sebou. U Rudniku začalo trošku vyhledávání a taktického vyčkávání až se něco udělá. Luďa se střídavě ke mně připojoval a točil nulku se mnou a střídavě si točil nulku svojí kousek více vlevo. Najednou kde se vzal tu se vzal byl tam můj oblíbený větroň a taky to s ním začalo drncat. Najednou kutnul takovou ostřejší a měl 50 metrů víc, takže co to šlo jsem to máznul za ním. Vzápětí neměl šanci, protože se připojil i Ludánek a už se to smažilo třímetrem do 2.600. Pohledem na hluboké lesy pod sebou volím stopu směrem na Zvičinu, která vypadala jako případně nejlepší z hlediska svozu a přistání. Jemné přitočení nad nezapomenutelnými meandry Labe u přehrady Království a tradá přeskok údolí na Zvičinu.

Tady se Luďa odpojil a v přitáčení pokračoval se snosem až někam ke Dvoru Králové. Po přeskoku jsem měl 500 metrů na zvičinským startem a absolutní bezoblačno všude kolem. Na startu ležely dva padáky a živě jsem si představoval jak si přejí abych vyhnil. Po rozhlédnutí jsem zjistil, že na poli u Kalu si to jezdí kombajny, takže jsem podle všech plachtařských pouček na nic nečekal a hrnul si to k nim. Odměnou mi byl stabilní dvoumetřík a 100 metrů vedle mě „malý“ čertík viditelný cca z 15 km. Neměl jsem odvahu vyzkoušet co dovede. V tuto chvíli jsem si říkal, že i když je to proti větru tak mám vyhráno a bezoblačná nevadí. Nevadila začalo to chodit na každém poli nebo lese, ale asi jen od určité hladiny, protože jsem zpozoroval Luďu jak se z mého pohledu plazí kdesi u země a taky , že jo. Volil stopu středem údolí a snažil se něco najít, ale nakonec to bylo marné a zapíchnul to u cedule Bělohrad a do cíle mu chyběly necelé 3 km. Já jsem si v té době přitáčel jen do 2.500 a spíše jsem to udržoval kolem 2.100 kde bylo celkem přijatelné teplo. Nikam jsem nespěchal nikde v dohledu žádný padák, takže jsem se v duchu pasoval jaký budu na letišti KING, ale ouha když přilítnu nad letiště tak vidím přistávat jeden padák a druhý rozložený na zemi. Stočím tedy 2.300 v několika spirálách, einklapech, wingoverech, tak abych pobavil přihlížející publikum a na závěr při kalibrovaném dokluzu přes vzrostlou kukuřici dostávám na rotoru od lesa asymetrické zaklopení, takže mám najednou plné ruce práce. Ruce zapracovaly dobře, ale výška ubyla a kukuřice mě neminula – publikum jsem tedy pobavil.

Podle vyprávění vím, že Pepa to švihnul celé rovně a Luboš takticky to vzal nejdříve na Vrchlabí a pak to letěl po větru až do Chotče. No kdo umí ten umí. Každý z doletivších opravdu dostal pivko a pořádný stejk. No těch piv pak bylo ze samé radosti nad povedeným dnem více. Korunované to bylo když nás vzal tatík Pepíka do svého miláčka a udělal si s námi okruh kolem Bělohradu až k Hradci Králové. Taky mu to pěkně lítá, ale je to marné, na naše stroje to nemá. Přeji všem více takových to povedených dnů kdy je spokojena nejenom rodina, ale i pilotova dušička.
Nazdárek Batoh

Zdar hajzli

nové technologie jsou tady, tak se máte na co těšit, postupně převedu všechno sem. Jestli se bude chtít někdo prezentovat, tak není problém, stačí poslat mailem a já to vypublikuji. Escapees budou už jen webově Čus Batoh